Co se stalo na Michigan Avenue

Děla hřměla, chorály zněly a lidi dojali k slzám. V neděli 5. května 1918 zaplnilo michiganské bulváry v Chicagu podle dobových odhadů až 200 tisíc lidí, aby přivítali muže, kterému říkali „Prezident Osvoboditel“. Masaryk v té chvíli ještě neměl stát, ale měl vizi – a dav přišel dát najevo, že tu vizi bere za svou.

Masaryk byl na vrcholu své válečné mise v USA. Washington si zvolil za základnu, s americkými senátory, kongresmany i diplomaty spojenců jednal za zavřenými dveřmi. O čem? O rozbití stařičké monarchie a o uznání československého odboje jako spojenecké síly. Zároveň tlačil na to, aby Spojené státy přijaly závěry tzv. římského kongresu (jaro 1918), kde se utlačované národy Rakouska-Uherska domáhaly práva na samostatnost.

Chicago si ho získalo i proto, že tu byla obrovská česká komunita – tehdy třetí největší na světě po Praze a Vídni. Češi a Slováci v Pilsenu, Lawndale nebo na West Side měli své spolky, sokolovny, české noviny a vlastní hřbitov. Tohle nebyli jen diváci. Tahle komunita sbírala peníze pro legie, organizovala politický tlak a znala sílu veřejných manifestací.

Už dřív měl Masaryk s městem niterné vazby. Na počátku století (1902–1903) tu přednášel na University of Chicago. Pozval ho průmyslník a mecenáš Charles R. Crane, bohatý Chicagan, který věřil, že demokratické ideály a středoevropské osvobození patří k sobě. Do amerického prostředí Masaryka napojovala i rodina: manželka Charlotte Garrigue byla Američanka a jejich dcera Alice – socioložka – spolupracovala v chicagských sociálních programech po boku Jane Addams. Když Alice během války zavřely rakousko-uherské úřady, právě z Chicaga a z univerzitního settlementu odcházely tisíce dopisů, které pomohly vyjednat její propuštění.

V květnu 1918 se Masaryk do Chicaga vrátil nejen jako symbol odporu, ale i jako vyjednavač. Během tří dní vystoupil třikrát. 26. května promluvil na University of Chicago na pozvání prezidenta Harryho Pratt Judsona. O den později měl mluvit pod širým nebem k českým a slovenským krajanům, ale déšť zahnal dav do auly Harrison High School. Ta byla určená pro 2 500 lidí – přišlo jich asi 3 500. Lidé stáli v uličkách, opírali se o stěny, vydrželi do půlnoci. 29. května pak představil v Chicago Press Clubu svůj pohled na „problém malých národů“ – a vysvětlil, proč nejde o romanci, ale o tvrdou geopolitiku a odpovědnost spojenců.

Emoce z Michigan Avenue nebyly jen spontánní euforií. Byla to přesně cílená politická zpráva do Washingtonu i do Evropy: česká a slovenská diaspora umí zaplnit ulice, sehnat peníze a získat pozornost tisku. A zároveň vyjádřit, že Wilsoňovy Čtrnáct bodů a středoevropské touhy po svobodě nejsou v rozporu.

Proč bylo Chicago klíčové

Chicago bylo pro českou věc ideální megafon. Město mělo hustou síť českých spolků, Sokolů, pěveckých sborů i krajanského tisku. Noviny jako Svornost nebo Denní Hlasatel pravidelně pokrývaly dění v Praze, na frontách i v zámoří. Když městem zaduněly čestné výstřely a z tribuny zazněly chorály, v redakcích to znamenalo titulní strany – a pro politiky ve Washingtonu jasný signál.

Masarykův program stál na jednoduché etice: „Nebát se a nekrást.“ V Americe to znělo až překvapivě srozumitelně. Trefoval se do dobové atmosféry progresivismu, důrazu na občanskou odpovědnost a praktickou morálku. Teze o právu národů na sebeurčení přitom seděly na Wilsonovy principy. Z autonomistických formulací se na jaře a v létě 1918 krok za krokem stávala otevřená podpora rozbití monarchie – a uznání československého odboje. Francie začala v červnu, Británie následovala v létě a Spojené státy v září 1918 uznaly Československou národní radu jako de facto vládu bojujícího státu.

Do toho běžely cesty legií. V Rusku se z odbojářů stala armáda, v Itálii a Francii vznikaly další jednotky. V USA se rekrutovali dobrovolníci, sbírali se peníze a materiál. Masaryk věděl, že bez pevných zád v zámoří a bez obrazu disciplinované armády by politické uznání nepřišlo.

Jeho chicagská mise byla i logistika a diplomacie v běhu: vlak, jednání, večerní řeč, novináři, dary krajanských spolků, pak znovu vlak. A za tím vším tichá, ale vytrvalá práce s americkými poradci a mecenáši. Charles R. Crane otvíral dveře, univerzitní prostředí dodávalo kredit, a sociální reformátoři kolem Jane Addams pomáhali propojovat český příběh s americkými hodnotami.

Podstatné je i načasování. Ke konci května 1918 se Masaryk přesunul do Pittsburghu, kde 31. května podepsal se slovenskými představiteli tzv. Pittsburskou dohodu – společný rámec pro budoucí společný stát a příslib široké autonomie Slovenska. Chicago tak nebylo cílem, ale klíčovou zastávkou na přímé trase k 28. říjnu.

Dobové svědectví z Harrison High School mluví jasně: přetopený sál, lidé namačkaní v uličkách, přesto nikdo neodchází. Vystoupení nebylo pompézní, spíš osobní. Masaryk mluvil o právech malých národů, o potřebě zodpovědnosti a o tom, že stát není dar, ale úkol. Po jeho slovech promluvili i zástupci československých revolučních organizací; každá řeč navázala na tu předchozí a utáhla pomyslný uzel mezi domácím odbojem, legiemi a krajany.

Pro srovnání: ani v newyorské kolonii, která byla hlasitá a vlivná, se nepovedlo vyvolat tak masovou, jednolitou manifestaci jako v Chicagu. Město s obrovskými čtvrťovými komunitami a tradicí spolků dokázalo proměnit nadšení v politickou páku. Právě tady se ukázalo, co znamená, když diaspora není jen emocionální opora, ale i strategie.

Osobní rovina se s tou politickou prolínala v drobných detailech. Když se v proslovech vracelo Masarykovo „Nebát se a nekrást“, nebyl to slogan. Skladba publika – dělníci z porážek, drobní podnikatelé, učitelé, sokolové, krajanské ženy z dobročinných spolků – brala morálku jako praktickou věc. A přesně tohle rezonovalo s americkým cítěním.

Celý květen 1918 tak vypadá jako sevřená kampaň: od demonstrace síly na Michigan Avenue přes akademickou platformu univerzity až po novinářskou scénu Press Clubu. Každé publikum mělo svou roli – a všechna dohromady vytvořila atmosféru, v níž se americká politika mohla přiklonit k podpoře československé samostatnosti.

• 5. května 1918: masové přivítání na Michigan Avenue, manifestace krajanské podpory.
• 26. května: přednáška na University of Chicago na pozvání H. P. Judsona.
• 27. května: přesun deštěm do Harrison High School, přeplněný večer až do půlnoci.
• 29. května: vystoupení v Chicago Press Clubu o postavení malých národů.
• 31. května: podpis Pittsburské dohody – milník na cestě k 28. říjnu.

Když se pak na podzim 1918 svět převracel, bylo už jasné, že americká stopa v československém příběhu je hluboká. Chicago v ní zaujímá zvláštní místo: město, kde se velká politika potkala s životem komunity. Kde se děla a chorály staly argumentem. A kde se nadšení proměnilo v sílu, která doputovala až do Prahy.