Svatá země olivovníků a historie právě udělala krok, který v rámci Evropské unie nemá obdoba. Řecko se stalo první zemí EU, která v rámci jednoho pracovního š kontrakte oficiálně povolila pracovní doby dlouhé až 13 hodin denně. Tahle změna není jen administrativním detailem, ale zoufale pokusem vyřešit akutní nedostatek rukou k práci, který zemi v poslední době doslova dusí. Státní správa sází na to, že vyšší mzdy pro ty, kteří tyto maratonské směny zvládnou, přilákají lidi zpět do firem.

Tady je ten háček: Řecko se tím v podstatě připojilo k modelu, který v Evropě doposud praktikovala především Velká Británie. Zatímco vláda v Aténách vidí v tomto kroku cestu k záchraně ekonomiky, kritici mluví o cestě k totálnímu vyhoření zaměstnanců. Je to sice flexibilní, ale otázkou zůstává, zda je to udržitelné.

Proč k tomu v Řecku vlastně došlo?

Když se podíváme na pozadí, situace je poměrně depresivní. Řecko bojuje s kombinací dvou smrtelných ran: populace stárne rychleji, než se stíhá obnavovat, a mladí lidé, kteří by měli tvořit páteř ekonomiky, masivně emigrují do zahraničí. Výsledkem je prázdná místa v továrnách, hotelech i administrativě.

Tato novinka s 13hodinovými směnami není první v řadě. Už loni Řecko zavedlo možnost pracovat šest dní v týdnu. To se dalo szczególnieK pocítit v turistickém sektoru, kde je sezónní tlak brutální. Teď tedy přichází další „vlna“ flexibility, která má pomoci firmám přežít, ale zároveň v podstatě legalizuje extrémní pracovní nasazení.

Srovnání s českými poměry: Kde jsme my?

Pro nás v České republice to může znít jako sci-fi, nebo naopak jako běžný den v některém z logistických center. Oficiálně je totiž náš Pracovní zákon mnohem přísnější. V běžném režimu nesmí denní pracovní doba přesáhnout 12 hodin a standardní pracovní týden je 40 hodin. V některých průmyslových odvětvích se pak pracuje i na kratší úvazky kolem 37,5 hodiny.

Zajímavé je, jak přistupujeme k noční práci. Mezi 22:00 a 6:00 ráno byvůbec neměli zaměstnanci pracovat déle než 8 hodin v kuse. Sice existují výjimky, kdy se to v rámci úpravného období (obvykle 26 týdnů) může natáhnout až na 12 hodin, ale průměr musí zůstat nízko. A co odpočinek? My máme zákonem garantovaných 11 hodin denního volna. To se sice v extrémních případech dá zkrátit na 6 hodin, ale je to Ausnahme.

Samozřejmě, že realita bývá jiná. Mnoho Čechů pracuje 13 hodin a více díky přesčasům (často neoficiálním nebo pod tlakem), což ukazuje, že i u nás existuje skrytý tlak na prodlužování pracovní doby, i když zákon říká něco jiného. Výrazné výjimky tvoří zdravotníci, kteří mohou mít směny dlouhé až 24 hodin, nebo řidiči v dopravě.

Ekonomická past: Montovna nebo inovace?

Zde vstupuje do hry odborná analýza. Ekonom Halbrštát na tento trend dívá velmi skepticky. Podle něj je povolení 13hodinových směn jasným signálem toho, že Řecko (a v podstatě i některé segmenty české ekonomiky) se snaží udržet svou roli „níznáclovné montovny“.

Halbrštát tvrdí, že zvyšování objemu práce bez doprovodného růstu produktivity nebo přidané hodnoty je cesta do niky. Prostě řečeno: pokud jenom budeme pracovat déle a déle, ale budeme dělat stále stejné jednoduché věci, nikdy se z nás nestanou technologičtí lídři. Místo toho by se země měly zaměřit na:

• Automatizaci: Nahrazení rutinních úkonů stroji.
• Digitalizaci: Efektivnější řízení procesů, které ušetří čas.
• Kvalifikaci: Investice do lidí, aby produkovali více hodnoty za kratší dobu.

Co to znamená pro budoucnost Evropy?

Řecko teď v podstatě funguje jako testovací laboratoř pro zbytek EU. Pokud tato strategie s prodlouženými směnami „vyjde“ v tom smyslu, že firmy přežijí a HDP poroste, mohou se podobné návrhy začít objevovat i v jiných členských státech, které bojují s demografickým úbytkem.

Na druhou stranu, pokud se ukáže, že lidi prostě „dojedou“ a nemocenská dovolenka vyletí do výšin, bude to varovný signál pro všechny. Stojíme před zásadní otázkou: Chceme ekonomiku založenou na kvantitě (kolik hodin sedíme v práci), nebo na kvalitě (jak efektivně pracujeme)?