září, 9 2025

Slavnost na Svatopetrském náměstí

Dvě mladé tváře svatosti a první kanonizace nového pontifikátu. Na Svatopetrském náměstí v Římě se v neděli ráno shromáždilo podle odhadů 70 až 80 tisíc lidí, aby byli svědky okamžiku, který si věřící zapisují do paměti na celý život. Papež Lev XIV. při své vůbec první kanonizační mši svaté prohlásil Carla Acutise a Piera Giorgia Frassatiho za svaté a svěřil jim patronát nad mladými. „Dnes je to krásná slavnost pro celou Itálii, pro celou církev, pro celý svět,“ pronesl papež k davu, který vyrazil do Říma s vlajkami, transparenty a nadšením, jež známe spíš z fotbalových tribun než z liturgických obřadů.

Ještě před začátkem mše se pontifik zastavil u sochy Panny Marie s Ježíškem a u relikviářů obou nových svatých. Po úvodních zpěvech následoval obřad představení kandidátů, čtení jejich životopisů a Litanie ke Všem svatým. Poté zazněla formule svatořečení v latině a na fasádě baziliky se rozvinuly tradiční tapiserie s podobiznami nových světců. Náměstím to v tu chvíli zahučelo, jak lidé spontánně propukli v potlesk a zpěv.

Homilie papeže Lva XIV. se nesla ve dvou liniích: osobní volba a veřejná odpovědnost. Vycházel z biblického čtení z Knihy moudrosti, které během mše předčítal Michele Acutis, mladší bratr Carla. Pontifik připomněl otázku, kterou si v Písmu klade mladý král Šalomoun: kdo pochopí Boží záměry, pokud mu Bůh nedá moudrost a nepošle Ducha shůry? Podle papeže je to přesný klíč k porozumění oběma novým svatým, kteří „nehledali krátké zkratky, ale moudrost – Boží pohled na svět, na druhé, na vlastní život“.

„Ježíš nás volá, abychom se bez váhání vydali do dobrodružství, které nabízí, s rozumností a silou, které dává jeho Duch. A to v takové míře, v jaké se odpoutáme od věcí a představ, na nichž lpíme, abychom vůbec zaslechli jeho slovo,“ řekl papež. Výzvu adresoval hlavně mladým, kteří stojí na křižovatkách vzdělání, vztahů a práce. Jako příklad dal Františka z Assisi, jenž se – řečeno dnešním jazykem – „nebál jít proti proudu“ a všechno vsadil na následování Krista. Klíčovou větu dne pak shrnul do jedné z těch, které zůstanou citované: „Největší riziko v životě je promarnit ho mimo Boží plán.“

V osobní poloze homilie nezůstal. Papež se obrátil i na politické představitele. „Vyzývám vládce: naslouchejte hlasu svědomí. Vítězství dosažená zbraněmi – která zasévají smrt a zkázu – jsou ve skutečnosti porážkami. Nikdy nepřinesou pokoj a bezpečí. Bůh nechce válku. Bůh chce mír!“ Náměstí odpovědělo potleskem a výkřiky „pace, pace“.

Celý obřad přenášela vatikánská média a stovky dalších stanic. Záběry ukazovaly nejen moře lidí, ale i detaily, které dělají církevní slavnosti tím, čím jsou: ministranty s nezvládnutelnou nervozitou, rodiny tlačící kočárky, skupiny skautů, řeholní sestry s vlajkami. Vedle oficiálních delegací z italských regionů bylo vidět poutníky z Evropy, Latinské Ameriky i Asie – především mladé, jimž byli noví svatí výslovně svěřeni jako patroni.

Liturgicky šlo o klasickou kanonizaci, známou svou symbolikou a jasnou strukturou. Po zpívané prosbě o přímluvu svatých a po samotném aktu svatořečení následovala eucharistie. Na závěr se papež krátce pozdravil s rodinou Carla Acutise i s příbuznými Piera Giorgia Frassatiho, poděkoval diecézím, komunitám a společenstvím, která nesla jejich odkaz – a ještě jednou se vrátil k tématu dne: svatost jako normální, ale poctivě žitý život.

Kdo byli Carlo Acutis a Pier Giorgio Frassati

Jeden byl „normální kluk v mikině a teniskách“, druhý „gentleman chudých“ s horolezeckým lanem přes rameno. Dva různé světy, a přece společný směr. Carlo Acutis (1991–2006), rodák z Itálie, prožil krátký život, který nezapadl do šablon. Miloval fotbal, videohry a technologie, ale neméně vážně bral mši svatou a modlitbu. Stal se známý svým online projektem, v němž mapoval eucharistické zázraky po celém světě. Jeho věta „Eucharistie je dálnicí do nebe“ rychle zlidověla.

Acutis zemřel v patnácti letech na agresivní formu leukémie. Způsob, jakým nemoc prožil – bez hořkosti, s ohledem na druhé – silně zasáhl jeho vrstevníky. Po jeho smrti se rozběhla vlna svědectví o tom, jak ovlivnil spolužáky, učitele a celé mládežnické skupiny. Nešlo o zbožnou legendu, ale o konkrétní příběhy: studenti, kteří se po letech vrátili ke svátostem, rodiny, jež v krizi našly oporu v jeho jednoduché víře. Blahořečen byl v roce 2020; úcta se rychle rozšířila zejména díky sociálním sítím a poutím do Assisi, kde je uctíván.

Pier Giorgio Frassati (1901–1925) byl synem turínského vydavatele a senátora, od dětství zvyklý na společenský ruch. Přesto zvolil tichou cestu služby. Studoval inženýrství, věnoval se horám a sportu, ale nejvýraznější stopu zanechal v chudinských čtvrtích Turína. Návštěvy nemocných, podpora rodin bez prostředků, organizování pomoci – nic okázalého, zato systematického. Často rozdal, co měl v kapse, a vracel se domů bez peněz i bez kabátu. Jeho přátelé si dodnes opakují jeho heslo „Verso l’alto“ – „Vzhůru k výšinám“ –, které spojovalo vášeň pro Alpy s duchovní ambicí nežít napůl.

Frassati zemřel ve čtyřiadvaceti letech na následky obrny, kterou si pravděpodobně přinesl z kontaktu s nemocnými. Na jeho pohřeb dorazily tisíce lidí, z nichž mnohé rodina ani neznala – chudí, kterým anonymně pomáhal. Pohnulo to i jeho skeptickým příbuzným. V devadesátých letech byl blahořečen a stal se tichým referenčním bodem pro studentské skupiny, skauty i akademické pastorace na univerzitách.

Co na nich přitahuje mladé dnes? V obou příbězích je jasná kombinace: Eucharistie a služba. Ne zbožnost odtržená od světa, ale víra, která sahá do peněženky, rozvrhu i do toho, jak se chováme k nejslabším. Papež Lev XIV. to v homilii přehledně pojmenoval: „Milovat Krista v Eucharistii a milovat ho v chudých.“ V tom není romantika, ale náročnost. A to mladé paradoxně oslovuje – když cítí, že se po nich chce všechno, a ne jen minimum.

Jmenování patrony mladých není dekorace. V církevní praxi to bývá spíš pracovní cesta než titul. Znamená to, že diecéze, farnosti a hnutí se k nim budou obracet jako k modelům – a budou hledat konkrétní kroky, jak jejich odkaz žít. V mládežnické pastoraci se to překládá do tří rovin: do modlitby, do služby a do kultury každodenního života. Modlitba – tedy čas s Bohem, ne „až když vyjde čas“, ale pravidelně. Služba – od konkrétní pomoci v okolí po dobrovolnictví. A kultura – způsob, jak žijeme školu, práci, vztahy, média.

Samotný proces svatořečení je dlouhý a pečlivý. Začíná sběrem svědectví o životě kandidáta na diecézní úrovni, pokračuje teologickým posouzením textů a rozhodující je potvrzení zázračných uzdravení na přímluvu kandidáta, které nemají přirozené vysvětlení. Odborné posudky lékařů a teologů jsou přísné a procedura má několik kontrolních kroků. Konečné slovo má papež, který svou autoritou rozhodne, že daný člověk je hodný veřejné úcty v celé církvi.

Atmosféra kanonizační mše tomu odpovídala. Po slavnostní formuli následoval zpěv Te Deum, zazněly jazyky z různých koutů světa a u oltáře se potkaly oficiální delegace i prostí poutníci. Zprávy z náměstí mluvily o nenucené směsi úlevy a radosti: mladí s batohy zavěšovali kolem plotů šály univerzit, vedle toho sestry rozdávaly růžence, rodiny hledaly stín u kolonád Berniniho. Kdo přišel brzy, seděl; kdo přišel pozdě, sledoval vše na velkoplošných obrazovkách.

Politická nota, kterou papež vložil do homilie, nezůstala bez odezvy. V době, kdy Evropa i svět sledují ozbrojené konflikty, má výzva „Bůh nechce válku“ váhu. Zazněla navíc v kontextu svatosti, která není útěkem z reality. Frassati znal politiku své doby – jeho otec byl senátor – a přesto volil osobní zodpovědnost: věnovat čas, peníze a energii těm, kteří neslyší potlesk. Acutis zase ukazuje, že technologie nejsou nepřítel víry, ale nástroj. Je to i zpráva pro současné vůdce: nehledejte rychlá vítězství, která bolí druhé. Hledejte moudrost, o níž mluvil Šalomoun.

Pro církevní společenství po celém světě přináší dnešní den také praktickou inspiraci. Jak s patronátem pracovat v praxi? Mnoho farností plánuje cykly setkání o víře a médiích inspirované Acutisem, jiné rozvíjejí dobrovolnictví po vzoru Frassatiho. Školy mluví o mentoringu a o „službě, která se počítá“ – ne v tabulkách, ale v osudech lidí. Na sociálních sítích se mezitím šíří fotografie a krátká svědectví: proč kdo přijel do Říma, co si odváží domů a co chce změnit. Nejde jen o citáty a obrázky. Jde o návrat k otázkám: komu věnuji svůj čas? Koho mám u stolu? Co mě formuje víc – algoritmus, nebo modlitba?

Liturgicky budou oba svatí připomínáni v kalendáři v datech jejich výročí, jak je zvykem. Zvláštní pozornost – vzhledem k patronátu – se dá čekat během setkání mládeže na diecézní i mezinárodní úrovni. Odborníci na pastoraci mladých očekávají, že se jejich jména stanou mostem mezi generacemi: rodiče v nich uvidí srozumitelné vzory disciplíny a laskavosti, mladí zas přátele, kteří nevypadli z jiné planety.

Oba příběhy se navíc čtou i mimo církev. Acutis je ukázkou digitální gramotnosti, která nekolabuje do závislosti: uměl používat technologie a zároveň si držel vnitřní svobodu. To je téma pro školy i psychologii. Frassati zase nabízí model angažované občanské zralosti: nezůstal v bublině své vrstvy, ale šel do míst, kam to nebavilo. Tady se církevní jazyk setkává s jazykem občanské společnosti: slušnost, dobrovolnictví, solidarita, schopnost překročit vlastní komfort.

I samotné gesto papeže – svěřit jim patronát nad mladými – má svou váhu. V minulosti byli mladým často předkládáni světci z dávných staletí, s ctnostmi vyprávěnými starým jazykem. Teď dostávají dva moderní příběhy, které nerozpouštějí náročnost v líbivosti. Mladým říkají: Neodkládejte důležité věci. Nečekejte na „až jednou“. Rozhodujte se teď a dělejte to dobře. Ne perfektně, ale poctivě. A když selžete – začněte znovu.

Den v Římě končil poklidně. Slunce klouzalo po travertinu kolonád, poutníci se trousili k metru a autobusům, na náměstí zůstávaly po oslavě jen papírové praporky. Zítra se život vrátí do normálu. Ale to byl hlavní vzkaz: právě tam se svatost rodí. V normálu. V pravidelném rytmu školy, práce a vztahů. A v odvaze nenechat svůj život protéct mezi prsty, „mimo Boží plán“, jak to dnes na Svatopetrském náměstí zaznělo nejhlasitěji.