Ve chvíli, kdy se Si Ťin-pching, prezident Čínské lidové republiky, rozloučil s vietnamskými představiteli, vzduchem nad Hanojem vládlo ticho. Tiché, ale plné významu. Během této klíčové návštěvy podepsaly obě země celkem 45 bilaterálních dohod. Na papíře to vypadá jako historický úspěch diplomatického úsilí. Pod povrchem však bublá staré napětí, které žádný inkoust nevymaže.

Zde je věc, kterou si musíme uvědomit: jde o první cestu čínského prezidenta do Asie v tomto roce. Peking tím jasně signalizuje, že Hanoj je pro něj prioritou číslo jedna v regionální strategii. Ale proč právě teď? Odpověď leží v rostoucím tlaku ze strany Západu a v eskalující obchodní válce, která má všechny hráče nervózní.

Strategické partnerství nebo nutnost?

Oficiální prohlášení zněla optimisticky. Si Ťin-pching mluvil o budování „strategického čínsko-vietnamského společenství společné budoucnosti“. Zní to jako slogan z učebnice marxismu-leninismu, který by vás mohl uspat. Podívejme se ale na fakta. Podepsané dokumenty pokrývají široké spektrum – od celní spolupráce přes obchod se zemědělskými produkty až po investice do železničního spojení.

Co je ale zajímavé? Chybí tam něco zásadního. Navzdory opakovaným výzvám Pekingu nebyla podepsána žádná dohoda o spolupráci v oblasti vzácných zemin. To je velký kus chybějící puzzle. Proč Vietnam odolává? Odpověď není složitá: Hanoj nechce být příliš závislý na jediném dodavateli surovin, které jsou klíčové pro moderní technologie.

Místo toho se objevily tři nové dohody týkající se telekomunikací a „digitální datové spolupráce“. Odborníci varují, že toto může být trojský kůň pro vstup čínských firem, jako je Huawei, do budování sítě 5G ve Vietnamu. A také do podmořské infrastruktury. V éře kybernetických hrozeb je to krok, který vyžaduje maximální opatrnost.

Horká linka pro studené vody

Jedním z nejkonkrétnějších výsledků jednání bylo zřízení tzv. horké linky mezi politickými vedeními obou zemí. Cíl? „Hasit“ konflikty ve vodách, kde si obě strany činí nárok. Jde primárně o oblast Jihočínského moře, které Vietnam nazývá Jižním mořem.

Pamatujete incident z roku 2014? Když čínská státní ropná společnost Chinese National Offshore Oil Company (CNOOC) umístila svou plošinu Hai Yang Shi You 981 do oblasti, kterou Vietnam považuje za svou exkluzivní ekonomickou zónu. Reakce byla bouřlivá. Demonstrace v Hanoji, ostrá slova, téměř vojenské střety. Ta paměť nezmizela. Horká linka je tedy pokusem o prevenci dalšího takového scénáře, nikoliv o řešení samotných sporů.

Stín obchodní války

Si Ťin-pching během své návštěvy nepřímo vyzval Vietnam, aby postupoval společně s Čínou v obchodní válce se Spojenými státy. Je to jemný, ale jasný signál. Zatímco Washington zavádí cla v celkové výši 145 procent na čínské zboží a Peking odpovídá clami 125 procent na americké produkty, hledá Čína spojence proti izolaci.

Vietnam se nachází v nesnadné pozici. Na jedné straně má silné ekonomické vazby s USA, které jsou jeho největším exportním trhem. Na druhé straně sdílí ideologické kořeny a dlouhou historii s Čínou. Jakékoli otevřené vystoupení proti Pekingu by mohlo mít drastické důsledky. Jakékoli úplné podvolení Washingtonu by mohlo vést k ekonomickým represáliím ze strany souseda.

Historická perspektiva: Od války k diplomacii

Nelze ignorovat temnou stránku jejich historie. V roce 1979 vypukla čínsko-vietnamská válka. Dne 17. února překročilo hranici 100 000 vojáků Čínské lidové osvobozenecké armády. Boje trvaly jen několik týdnů, ale následky byly hluboké. Čínské jednotky při stažení ničili infrastrukturu. Válka skončila 18. března 1979, ale nedůvěra zůstala.

Dnes sdílejí obě země pozemní hranici dlouhou 1 281 kilometrů. Je to zároveň most i bariéra. Průzkum Pew Research Center z roku 2014 ukázal, že 84 procent Vietnamců se obávalo, že spory v moři mohou vést k vojenskému konfliktu. Tento strach není přehnaný. Čína prosazuje paradigma „žádná multilaterální diskuze“ a „žádné zmezinárodnění“ sporů, což znamená, že odmítá mezinárodní arbitráž a tlačí na bilaterální vyjednávání, kde má výraznou převahu.

Co dál?

Budoucnost vztahů bude záviset na tom, jak dobře dokážou obě strany oddělit ekonomiku od bezpečnosti. Speciální zóny zaměřené na zemědělství, energetiku a zelený rozvoj jsou dobrým začátkem. Pokud se podaří realizovat projekty v digitální ekonomice bez kompromisů v otázce národní bezpečnosti, může z toho vzniknout model stabilního, byť napjatého sousedství.

Ale pozor na iluze. Dokud nebude jasné, kdo vlastní které korály v Jihočínském moři, bude každá podepsaná dohoda jen omáčkou na talíři, kde chybí hlavní jídlo – skutečné urovnání teritoriálních rozdílů.