srpna, 26 2025

Rapsodie o dvojici, která změnila českou literaturu

Český literární kánon jsme si dlouho vyprávěli hlavně mužskými jmény. Nová inscenace Dívenka na trampolíně na to jde jinak: postaví doprostřed jeviště Zdenu Salivarovou a nechá ji promluvit vedle Josefa Škvoreckého stejně nahlas. Premiéra proběhla 1. února 2025 na Studiové scéně, kde se komorní formát překlápí v intimní zpověď i širokou fresku exilové zkušenosti.

Autorem původního textu je dramatik Pavel Jurda, režii a jevištní adaptaci připravil Martin Františák ve spolupráci s dramaturgyní Johanou Součkovou Němcovou. Františák svoji poetiku označuje jako „českou rapsodii“ – vyprávění, které se houpe v rytmu hudby a písně, a místo přísné chronologie volí proud obrazů, asociací a náhlých střihů. Dramaturgyně otevřeně říká: realita tu splývá se snem. Některé situace se možná nikdy nestaly, ale dávají smysl postavám a příběhu.

Hudbu složil Ivan Acher, který umí spojit experiment, melodii a rytmus tak, aby nesly text, a ne ho přehlušily. Pohybová spolupráce Zoji Mikotové dává scénám tělo: nejde o tanec pro tanec, spíš o způsob, jak přeložit vnitřní napětí postav do fyzické akce. Scéna Evy Zezuly pracuje s prázdnem i detaily – a trampolína v názvu je jasnou metaforou. Skok do neznáma, riziko, někdy i pád. Video Františka Pecháčka odkazuje k tradici laterny magiky: obraz nepůsobí jako dekorace, ale jako další vypravěč, co vrství vzpomínky, sny i mediální šum.

Inscenace je komorní, ale neschovává se před velkými tématy. Střídá vážné scény s jemným i tragikomickým humorem. Ten není úlevou za každou cenu; spíš připomínkou, že ironie byla pro Salivarovou i Škvoreckého zbraní přežití. Čím víc se děj blíží k politickým tlakům, cenzuře nebo exilu, tím víc se ukazuje, jak křehká je osobní identita a jak tvrdá musí být vůle, aby člověk ustál vlastní příběh.

Není to muzejní exkurze. Nečekejte vitríny a citace pod sklem. Tvůrci místo toho vybírají „uzlové body“ života obou postav a rozvíjejí je do situací, v nichž jde o volbu. Zůstat, nebo odejít? Mlčet, nebo psát? Skákat, i když síť chybí? Právě v takových momentech Dívenka na trampolíně nejvíc dýchá.

Salivarová a Škvorecký: od Prahy přes Toronto zpět domů na jeviště

Zdena Salivarová bývá v dějinách literatury často připsaná „k“ Josefu Škvoreckému. Inscenace to obrací: ukazuje ji jako autorku, herečku, vydavatelku a rovnocennou partnerku, bez níž by exilové nakladatelství 68 Publishers nevzniklo a neudrželo se. Právě tato dvojice v Torontu od počátku 70. let vydávala díla, která byla doma zakázaná – od Havla přes Kundery až po Hrabala a samozřejmě i Škvoreckého.

Historický rámec je známý: po vpádu vojsk v roce 1968 odchází dvojice do emigrace. Normalizační cenzura z Česka vymazává nepohodlné autory, ale v Torontu je tisknou a posílají zpátky v balíčcích, kufrech a později i v samizdatu. V dílně dvou lidí vzniká paralelní literární krevní oběh. Dívenka na trampolíně tenhle mechanismus nepředvádí katalogem titulů; raději hledá emoce, které se ke každé knize přilepí: nervozitu nad sazárnou, strach z pošty, euforii z doručení, někdy i prázdno po soudních sporech a pomluvách.

Škvorecký je v kolektivní paměti spojený se Zbabělci, Tankovým praporem nebo Příběhem inženýra lidských duší. Inscenace ale nesklouzává k literární koláži jeho slavných pasáží. Zajímá ji srdce vztahu. Co udělá s manželstvím exil, slavný rukopis, ale i nekonečné každodenní drobnosti? Jak se v malém bytě potkává velká ambice s únavou a jak se vyjednává prostor pro dva tvůrčí světy, aby se navzájem neumlátily?

Salivarová tu není jen vydavatelkou, co drží provoz. Je to autorka s vlastním hlasem a zkušeností, která prošla hereckým školením, literární disciplínou a tvrdou realitou exilu. Právě ona bývá tím, kdo v inscenaci razantně „skočí“ – udělá krok dřív, než je rozumné, a tím posune děj. Zvolit její perspektivu je dramaturgicky čisté rozhodnutí: vrací k ní zaslouženou pozornost, aniž by přepisovalo historii.

Františákův rukopis pracuje s rytmem a hudbou jako s nosiči paměti. Některé scény běží jako jazzové chorusy: motiv se vrací, variuje, a když dohraje, dává smysl i tomu, co přišlo předtím. Acherova hudba v tom funguje jako motor – někdy žene, jindy záměrně brzdí, aby se do slov vešel dech. Pro diváky, kteří znají pozdní tvorbu českých autorů z exilu, je to povědomá zkušenost: vyprávět napříč časem a prostorem.

Obrazová složka v „laterna magika“ stylu připomíná českou scénografickou tradici: světlo, stín, projekce a živý herec v jednom záběru. Pecháček nevytváří ilustraci, ale paralelní scénu – občas spíše „vnitřní film“ postav. V komorním prostoru Studiové scény to funguje překvapivě silně. Divák je blízko a detaily neuniknou: drobný pohled bokem, nejistý krok, nádech před větou, co padá jako verdikt.

Proč teď? Rok po stém výročí narození Josefa Škvoreckého je dobrý čas ptát se, jak si jejich odkaz překládáme dnes. Debaty o cenzuře, tlaku na média nebo o migraci nejsou uzavřené kapitoly. Dívenka na trampolíně je nevede jako manifest, ale jako osobní zkušenost. V tom je její síla. Místo hesel nabízí konkrétní situace – a ty bývají přesvědčivější.

Inscenace zároveň dobře zapadá do profilu, který si Švandovo divadlo dlouhodobě drží: současná témata, výrazné autorské týmy a otevřenost formě. Studiová scéna poskytuje laboratoř, kde se riskuje. Trampolína je tu i jako obraz dramaturgie: skočit, dopadnout, a když to nejde, zkusit to znovu s jiným rozběhem.

Nevytahuje se ani na legendy, ani na diváky. Naopak. Snaží se o poctivý, civilní jazyk, který respektuje fakta, ale připouští, že lidská paměť je směs pravdy a výkladu. Johana Součková Němcová to říká jasně: „Jsme věrní realitě, ale jen ona nás daleko nedonese.“ Teprve když se přizná i sen, začne být příběh kompletní.

Diváci, kteří od divadla čekají hotové odpovědi, je tu nedostanou. Dostanou však nabídku k dialogu. Co znamená dělat kulturu, když okolnosti pracují proti vám? Kde končí soukromé a začíná veřejné? A co všechno musí člověk obětovat, aby jeho práce doputovala ke čtenáři?

• Klíčové momenty, které inscenace otevírá: exil a jeho každodennost, napětí mezi tvorbou a provozem, partnerská rovnováha dvou silných osobností, boj s cenzurou a paralelní distribuce literatury.
• Formálně spoléhá na rapsodický tvar: hudební rytmus, snové montáže, obraz jako plnohodnotná vypravěčka.
• Tematicky vrací do centra příběhu Zdenu Salivarovou a ukazuje, jak snadno se práce žen v kulturní historii přehlédne.
• V kontextu repertoáru jde o přesně mířený titul pro komorní prostor, který těží z blízkosti herce a diváka.

Dívenka na trampolíně běží na Studiové scéně a hraje se v čase, kdy je potřeba znovu promýšlet, jak si vyprávíme vlastní dějiny. Nejen kvůli jubileím, ale kvůli tomu, co z nich plyne dnes. Salivarová a Škvorecký nám kdysi pomohli udržet literární řeč, když se doma nesmělo mluvit. Teď je řada na divadle, aby ten příběh vrátilo zpátky mezi lidi – ne jako legendu, ale jako živou otázku.