Debata o vstupu Ukrajiny do Evropské unie se často topí v emocích a mýtech. Čeští analytici se však shodují na jednom: právní překážky jsou menší, než si myslíme. Ve skutečnosti jde především o to, zda má Brusel dostatečnou politickou vůli. Adam Sybera, senior analytik pro projekt KI Insights, v novém eseji pro Český rozhlas Plus rozebírá, proč je Ukrajina klíčovým pilířem budoucí evropské bezpečnosti a proč její integrace není otázkou milosti, ale strategické nutnosti.

Esej s názvem „Ukrajina přispívá k evropské bezpečnosti. Z Evropy může udělat světového hráče“ vyšla 24. července 2026 v rámci pořadu Chyba systému. Sybera v ní bourá jeden z nejrozšířenějších argumentů odpůrců rozšíření – že by Ukrajina byla nespravedlivě zvýhodněna před státy západního Balkánu, které čekají na dveře Unie už více než deset let. Prý by šlo o porušení principu rovnosti. Ale je to opravdu pravda?

Právo versus politická vůle

Sybera je kategorický. Evropská unie nikdy nepřijímala nové členy podle „pořadníku“. Neexistuje žádná právní zásada, která by říkala, že kdo podal žádost první, musí vstoupit první. Každá kandidatura se posuzuje individuálně, podle vlastního pokroku a specifických okolností. Právě zde spočívá jádro problému. Odpůrci často zaměňují politickou neochotu za právní nemožnost. Pokud by překážkou bylo samotné právo, museli bychom měnit evropské smlouvy. To se ale neděje. Mění se jen nálada v hlavních městech členských států.

Evropské právo navíc pracuje s principem proporcionality. Rozdílné situace vyžadují rozdílné zacházení, pokud existuje objektivní důvod. A ten tu je. Válka na Ukrajině změnila bezpečnostní architekturu kontinentu tak razantně, jak nic jiného od roku 1945. Označovat Ukrajinu za „výjimku z pravidel“ je tedy zavádějící. Jde o využití flexibility, kterou rámec EU již obsahuje. Otázka zní: Chceme tuto flexibilitu využít, nebo budeme trvat na formální spravedlnosti, která ignoruje geopolitickou realitu?

Velmoc bez mečů: Ekonomika versus obrana

Druhý blok eseje se věnuje paradoxu současné Evropy. Jsme ekonomickou velmocí, největším jednotným trhem světa a obrovským poskytovatelem rozvojové pomoci. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen opakovaně mluví o potřebě „silnější Evropy“ a strategické autonomie. Jenže co když vám někdo zaklepe na dveře s granátem v ruce? Tady narážíme na slabinu, kterou válka odhalila bez milosti.

Evropa dokázala mobilizovat peníze. Sankce, finanční balíčky, humanitární pomoc – to funguje. Co nefunguje, je schopnost rychle přeměnit ekonomickou sílu na vojenskou kapacitu. Desetiletia míru nás naučila podceňovat obranné investice. Výrobní kapacity ouranného průmyslu nestačí pokrýt poptávku po dlouhodobém konfliktu vysoké intenzity. Brusel hovoří o European Defence Union, ale reálné kroky jsou často pomalejší než dělostřelecké salvy na frontě.

Ukrajina jako učitel moderní války

A tady vstupuje do hry Ukrajina. Za pouhé čtyři roky prošla armáda transformací, o které se v NATO jen diskutovalo na papíře. Přešla od územní obrany ke zkušenostem z největší konvenční války v Evropě od konce druhé světové války. Denně nasazuje masivně bezpilotní systémy, elektronický boj, umělou inteligenci a satelitní data. Velení je decentralizované, pružné a efektivní.

Co je ještě cennější? Ukrajinský obranný průmysl inovuje v řádu týdnů, nikoli let. To je know-how, které v Evropě nemá obdoby. Sybera zdůrazňuje, že vztah mezi EU a Ukrajinou není jednostranný charity. Není to tak, že by Unie pouze dávala záruky. Ukrajina zpětně zvyšuje bezpečnostní kapacitu celé Evropy. Bez ukrajinských zkušeností s hybridními hrozbami a kinetickými operacemi by byla evropská obrana slepá a nepoučená.

• Rychlost inovací: Ukrajina vyvíjí drony a softwarová řešení během týdnů, zatímco klasické tendrů v EU trvají roky.
• Zkušenosti z boje: Žádná jiná evropská armáda neměla za posledních 30 let takovou bojovou praxi proti regulérní armádě velmoci.
• Geopolitický dopad: Členství Ukrajiny by odstranilo „šedou zónu“ na východní hranici EU.

Ekonomický šok nebo příležitost?

Kritici správně upozorňují, že přijetí Ukrajiny by otřáslo rozpočtem. Zemědělství Ukrajiny je rozsáhlé, konkurenceschopné a strukturálně jiné než to naše. Společná zemědělská politika (CAP) a kohezní fondy by musely projít reformou. Sybera to ale bere jako argument pro reformu politik, které byly vytvořeny pro „starou Evropu“, nikoli proti Ukrajině. Historicky EU používala přechodná období u volného pohybu pracovníků či zemědělských plateb při každém větším rozšíření. U Ukrajiny by šlo o pokračování této osvědčené praxe.

Pro Rusko by bylo mnohem těžší tvrdit, že o budoucnosti Ukrajiny rozhoduje ono samo, kdyby se Kyjev stal plnoprávnou součástí evropského právního prostoru. Pro miliony uprchlíků v EU by pak návrat domů nebyl jen otázkou bezpečnosti, ale i důvěry ve stabilní evropskou budoucnost jejich dětí. Investoři potřebují právní jistotu. Členství nebo aspoň věrohodná časově ohraničená perspektiva by odstartovala privatizační boom a rekonstrukci financovanou soukromým kapitálem.

Test odvagy pro celou Evropu

Ukrajina učinila svou volbu už v roce 2014 během Revoluce důstojnosti. Zaplatila za ni okupací Krymu, válkou na Donbasu a plnohodnotnou invazí. Pro Kyjev není evropská integrace zahraničněpolitickým manévrem, ale otázkou přežití státu. Sybera uzavírá, že nelze chtít být globálním hráčem a zároveň váhat s integrací země, která je de facto hlavní bránou proti ruské imperiální logice. Rozšíření bude nákladné a složité, ale právě taková rozhodnutí definují, zda bude EU jen administrativním aparát, nebo geopolitickou silou.