Když se řekne „normalizace“, spoustě lidí naskočí obraz šedivých let po roce 1968. To nebylo jen o návratu před reformy Pražského jara. Šlo o každodenní život – kde najednou nebylo bezpečné mluvit nahlas, báli jste se kolegů i sousedů a celý stát se otočil zpět k tvrdému dohledu komunistické strany. Šlo to vidět úplně všude – v práci, v televizi i na ulici. Učitelé, novináři, umělci... Všichni museli s režimem souhlasit nebo odejít.
Co se změnilo hned po srpnové okupaci v roce 1968? Represe na vlastní kůži pocítilo víc než 400 000 lidí – padaly čistky, lidé byli vyhozeni z práce i škol kvůli „nespolehlivému původu“. O slovo se hlásila cenzura a těžko jste mohli najít knihu nebo film, který by nezískal razítko od stranických orgánů. Rádio odvysílalo jen to, co bylo schválené. Chyběla svoboda, možnost cestovat, rozhodovat si o vlastním životě.
Po Pražském jaru se začalo popírat, že by nějaká změna vůbec chtěla nastat. Stačilo málo – podepsat pár papírů a už jste měli klid. Jenže hodně lidí cítilo strach. Snad každý znal příběh, kdy souseda někdo „prásknul“ za vtip nebo poslech zahraničního rádia. Kontakt se Západem se uzavřel skoro nadobro. Obyčejný život se smrskl na rodinu, práci a pár známých, kterým jste mohli věřit.
Ptáte se, proč to trvalo až do roku 1989? Režim díky strachu přežíval. Člověk neměl skoro žádnou sílu něco změnit. Pár statečných, třeba disidenti kolem Charty 77, byli šikanovaní i pro pár slov. Každopádně, každý měl svoje triky – samizdat, ilegální hudební nahrávky, schůzky v kuchyních.
Normalizace do společnosti vryla strach z konfliktu a naučila nás hledat kompromisy. Tahle doba stále ovlivňuje naše vztahy ke státu nebo politice. Možná se i dnes ptáte, proč Češi víc nedůvěřují institucím nebo jsou pořád skeptičtí k jakýmkoli slibům shora. Odpověď často leží právě tady – v letech normalizace.
Zajímá vás konkrétní příběh, jak tahle doba změnila životy? V diskuzích nebo pamětech najdete silné momenty osobní odvahy, ale i obyčejné taktiky přežití. Dnes máme svobodu, ale je dobré připomínat si, jak snadno o ni můžeme přijít, pokud přestaneme být ostražití.
Lubomír Štrougal, symbol normalizace v Československu, se narodil před 100 lety. Jako dlouholetý člen vedení KSČ a premiér České republiky od roku 1970 do roku 1988 hrál klíčovou roli při prosazování sovětské vlády a potlačování disentu. Jeho politika nechala nezmazatelnou stopu na českou společnost, která cítí následky této éry dodnes.
Číst více