Vzdělávací nerovnost v Česku: Fakt, který mění životy

Zamyslel ses někdy, proč má někdo ve škole hned od začátku navrch? Vzdělávací nerovnost rozhodně není mýtus. Začíná už ve školce, pokračuje v základní škole a roste až do dospělosti. Děti z různých rodin vyrážejí ze zcela odlišné startovní čáry – a to často rozhoduje o tom, jestli budou mít šanci na lepší život.

Statistiky jsou jasné: žáci z chudších poměrů mají menší šanci na úspěšné dokončení školy. Naopak děti, které vyrůstají v rodinách s vysokoškolsky vzdělanými rodiči, se studiem většinou nemají problém, mají doma podporu a často i možnost doučování. Stačí si vzpomenout na zážitky ze školy – někomu pomáhala mamka s úkoly, jiný je dělal sám, nebo vůbec.

Tohle ale nemá zůstat jen otázkou štěstí a rodinného zázemí. Když se dítě nedostane na střední školu kvůli otázkám, na které nikdy předtím nenarazilo, je to prostě nespravedlivé. Český vzdělávací systém navíc docela brzo rozřazuje děti podle úspěšnosti a vytváří různé typy škol, kde jsou šance ještě rozdílnější. Privátní školy, jazykové školy, víceletá gymnázia – tohle všechno ovlivňuje, kdo má otevřené dveře do budoucnosti a kdo ne.

Hodně se mluví o inkluzi, ale v praxi pořád narážíme na staré zvyky i nízké investice. Školy často nemají asistenty. Učitelé jsou přetížení, mají na každé dítě minimum času, a ti slabší jsou víc „neviditelní". Nefunguje ani systém doučování tolik, jak bychom potřebovali. Přitom je to právě škola, kde by se měly vyrovnávat rozdíly, ne je dál prohlubovat.

Rodičům mnohdy stačí jedna malá výplata navíc nebo ztráta práce, a pro dítě znamená horší obědy ve školní jídelně nebo výlet, na který se nedostane. Nemluvě o možnostech, jak trávit volný čas – hudební nástroje, sport, kroužky stojí peníze. Sociální rozdíly končí až u maturit, výšek, fungují jako lavina. Když dneska neudržíme šance vyrovnané, za pár let na to všichni doplatíme.

Co s tím? Některé školy zkouší komunitní projekty, kde pomáhají všem rodičům i dětem – třeba jazykové kurzy pro rodiče cizinců nebo doučování zdarma. Existují i programy na podporu učitelů, kteří se snaží žáky „neměřit jedním metrem". Ale to je zatím málo. Chybí systémové změny – víc investic do škol, lepší podpora učitelů a hlavně férové šance pro každého, ne podle adresy nebo rodičů.

Možná to zní jako klišé, ale když vzdělání nebude dostupné všem, nepoznáme, kolik chytrých hlav zbytečně zapadne. Nerovnost se netýká jen „těch druhých" – ovlivní i vývoj celé společnosti, mzdy, zdraví i soudržnost mezi lidmi. O tohle bychom měli chtít víc než jen hezká čísla ve vzdělávacích přehledech.