Je možné potrestat matku za to, že se před pěti lety přestěhovala za rodiči? A může soud kvůli vzdálenosti 300 kilometrů odebrat dětem běžný kontakt s jedním z rodičů? Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. července 2026 říká jasné ne. Soudci zrušili verdikt Krajského soudu v Praze, který svěřil tři děti do výlučné péče otce a matce ponechal pouze tři víkendové styky měsíčně. Důvodem prý byla původní jednostranná změna bydliště matky.

Tento případ není ojedinělou kuriozitou, ale varovným prstem pro všechny rozvedené rodiče na dálku. Ukazuje, jak snadno se mohou soudní rozhodnutí zvrtnout ve snahu „potrestat“ jednoho z partnerů, zatímco děti trpí nejvíce. Matka tří nezletilých dětí, zastupovaná advokátkou JUDr. Nikolou Švarcovou, se proti rozsudku odvolala k Ústavnímu soudu. Ten jí dal za pravdu v klíčové části sporu.

Příběh začal stěhováním těhotné matky

Vraťme se na začátek. Rodiče žili společně ve Zlínském kraji, ale jejich soužití skončilo v březnu 2020. Matka, tehdy těhotná s dvojčaty, odešla k svým rodičům do Středočeského kraje, což je vzdálenost přes 300 kilometrů. Otec, označovaný jako B. B., to považoval za únos. Po dlouhé právní bitvě soudy nakonec schválily výlučnou péči matky, ale s podmínkou, že otec bude bydlet blízko ní. To fungovalo jen chvíli. V roce 2022 se otec vrátil zpět na Moravu a požádal o změnu režimu.

Následovala léta střídání mezi týdenní péčí a asymetrickými režimy. Děti – osmiletá dcera a šestiletá dvojčata – žily život ping-pongu. Navštěvovaly dvě mateřské školy, později i základní školu na dvou místech. Situace byla náročná, ale podle Ústavního soudu funkční. Dokud se Krajský soud v Praze v říjnu 2025 nerozhodl situaci vyřešit radikálně.

Logický rozpor v argumentaci soudu

Krajský soud tvrdil, že matka musí nést následky svého dřívějšího jednání. Svěřil tedy děti otci a matce uložil povinnost vozit si je každý měsíc třikrát na víkend. Zde nastává ten absurdní moment, na který upozornil Ústavní soud. Pokud jsou děti u otce a matka bydlí 300 km daleko, musí každé dva týdny urazit přes 1 200 kilometrů (tam a zpět). Měsíčně jde o více než 3 600 kilometrů. Pro děti to znamená cestování autem po sedmi hodinách během jednoho víkendu.

Soudce zpravodaj Josef Baxa v odůvodnění uvedl, že tento model není praktický, ale trestající. „Odůvodnění úpravy péče nesmí být primárně sankcí vůči jednomu z rodičů,“ stojí v nálezu. Výlučným měřítkem má zůstat nejlepší zájem dětí, nikoliv snaha „nezvýhodnit“ toho druhého.

Děti chtějí vyváženou péči, ne trest pro maminku

Opatrovník dětí, kterým bylo město Lysá nad Labem, v procesu podpořil matku. Uvedl, že děti si přejí vyváženější péči a že soudy nedostatečně vysvětlily, proč jejich přání odporuje jejich zájmům. Naopak otec argumentoval tím, že děti mají stabilní základnu u něj a že dvě školy jim škodí. Základní škola v místě jeho bydliště skutečně hlásila únavu dcery a absenci po návratu od matky.

Ale pozor. Ústavní soud zdůraznil, že dobré známky dcery (chvalitebně z matematiky i češtiny) dokazují, že dosavadní režim nefungoval tak špatně, jak soud líčil. Samotná vzdálenost nebo nutnost dojíždění automaticky nevylučují střídavou péči. Soudy musí hledat řešení, která minimalizují dopad na děti, například individuální vzdělávání nebo využití škol v obou lokalitách, nikoliv drastické omezování kontaktu.

Co znamená nový zákoník pro budoucnost?

Proces se nyní vrací ke Krajskému soudu v Praze. Ten musí rozhodnout znovu, tentokrát podle nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2026. Ta obsahuje novelu občanského zákoníku, která silněji reflektuje rovnoprávnost rodičů. Pro veřejnost je tento nález signálem, že „staré hříchy“ při rozvodu nemohou navždy určovat budoucnost dětí. Právo na výchovu má stejnou váhu pro oba rodiče a soudy nesmí upadat do genderových stereotypů, kde se žena musí vždy přizpůsobit muži.

Je smutné, že teprve až po šesti letech soudních tahanic se situace dostává do bodu, kdy se soudci ptají na konkrétní potřeby dětí, místo aby řešily emoční křivdy dospělých. Tento případ ukazuje, jak křehká je hranice mezi ochrana dětí a trestáním rodičů.