Představa, že soudní proces je černobílá hra, kde jedna strana má pravdu a druhá lže, je mýtus. Ve skutečnosti je to často šedá zóna plná nejistot, kde rozhodují detaily. Právě do této zóny vstoupil Ústavní soud České republiky, který dne 27. května 2026 vyhlásil dva zásadní nálezy týkající se sexuálních trestných činů. Výsledek? Dva rozsudky obecných soudů padly. A s nimi i jistota mnoha právníků, kteří si mysleli, že u sexuálních deliktů stačí jen "tvrdit", aby byla vina prokázána.

Soudci prvního senátu pod vedením předsedkyně Ditě Řepkové, se zpravodajem Tomášem Langáškem, zdůraznili něco, co by mělo být samozřejmé, ale v praxi se často zapomíná: presumpce neviny platí bezvýjimečně. I tam, kde jde o citlivé téma jako znásilnění. Tisková mluvčí Kamila Abbasi potvrdila, že soud vyhověl ústavním stížnostem v obou případech. Nešlo o to, zda k činu došlo nebo ne – soud nerozhodoval o vině. Šlo o to, jak spravedlivě proběhl proces.

Kauza z Ústí nad Orlicí: Když výpověď nestačí

První případ, sp. zn. I. ÚS 3090/25, měl kořeny ve východních Čechách. Muž, jehož jméno zůstalo utajeno, byl odsouzen ke čtyřem letům vězení za zvlášť závažné znásilnění. Obětí měla být žena narozená v roce 1982, kterou muž údajně využil její bezbrannosti po dobu dvanácti let (2010–2022). Podle původního soudu byla oběť "ve většině případů" neschopna aktivního odporu.

Zde nastal problém. Celý případ stál na "tvrzení proti tvrzení". Obžalovaný tvrdil, že vztah byl dobrovolný. K dispozici byla pouze výpověď jediné svědkyně, která však verzi oběti popírala. Okresní soud v Ústí nad Orlicí a následně odvolací soud v Pardubicích ale argumenty obžalovaného bagatelizovali. Ústavní soud konstatoval, že když stojí důkazní situace na slově proti slovu, musí mít obviněný maximální prostor zpochybnit hlavní důkaz. To se nestalo. Soudy podle Ústavního soudu ignorovaly svědectví ve prospěch obviněného a působily dojmem předem přijatého přesvědčení o vině.

Po zrušení rozsudku se kauza vrací k novému projednání. Předsedkyně senátu Dita Řepková uvedla, že soud může rozhodnout o propuštění muže bezodkladně, protože má všechny podklady. Je důležité zdůraznit: Ústavní soud neříká, že muž je nevinný. Říká, že mu nebyla poskytnuta spravedlivá obhajoba.

Paradox křivého obvinění: Neprokázáno neznamená lež

Druhý nález, sp. zn. I. ÚS 1507/25, je ještě pikantnější. Žena byla odsouzena za křivé obvinění svého bývalého partnera ze znásilnění. Tvrdila, že ji násilně pohlavil jednou v roce 2012 a následně "ve stovkách případů" do roku 2013. Policie věc odložila pro nedostatek důkazů. Soudy jí ale uložily podmíněný trest 12 měsíců a náhradu škody 20 000 Kč.

Odvolací soud argumentoval tak, že pokud policie podezření odložila, nemohlo se jednat o "stovky" případů, jinak by bylo prověřování jiný. Tento logický skok ale Ústavní soud označil za chybu. "Neprokázání tvrzení o sexuální trestné činnosti ještě neznamená, že muselo jít o křivé obvinění," vysvětlil soudce Langášek. Pro trestní odpovědnost za křivé obvinění je nutné prokázat přímý úmysl lhat. Samotné to, že se obvinění neprokáže, tento úmysl dokazovat nemusí.

Proč to bolí obě strany?

Oba nálezy odhalují tenký led, po kterém kráčejí soudy v sexuálních kauzách. Na jedné straně hrozí, že skutečné oběti budou umlčeny strachem z toho, že jim bude připsána vina za "neúspěšné" oznámení. Na druhé straně hrozí, že muži budou odsuzováni na základě domněnek místo faktů.

Tomáš Langášek to shrnul ostře: "V pochybnostech se má rozhodnout ve prospěch obžalovaného." Tato zásada in dubio pro reo není jen právním pojmem z učebnic. V praxi znamená, že soud nesmí doplnit mezery v důkazním materiálu vlastními hypotézami. Pokud chybí jasné důkazy, nelze člověka poslat do vězení jen proto, že "je to pravděpodobné".

Co dál? Dopady na justici

Rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány veřejné moci. To znamená, že policie a státní zastupitelství budou muset při vyšetřování sexuálních deliktů dbát větší opatrnosti. Nesmí automaticky předpokládat vinu jen na základě výpovědi poškozené, pokud existuje silný protidůkaz. Stejně tak soudy nemohou trestat oznamovatele za to, že jejich tvrzení se nepodařilo dokázat.

Je zajímavé sledovat, jak se tyto principy promítnou do běžné praxe. Zatímco v USA či Velké Británii se debaty o sexuálních deliktech často stávají politickým tématem, v Česku jde zatím primárně o technickou otázku spravedlivého procesu. Ale hranice mezi ochranou obětí a právem obviněného je zde stále velmi napjatá.