Nezaměnitelné české Velikonoce: Historie a význam tradičních zvyků

Když se řeknou Velikonoce v Česku, většině z nás se vybaví vůně sladkého mazance, košíky vyfouklých a pestře barvených vajíček a zejména pomlázka z čerstvých vrbových proutků. Ulice měst i malých vesnic ožívají barvami a neobvyklou energií, kterou nejde zaměnit s žádným jiným obdobím roku. Přestože je jádrem svátků křesťanská oslava vzkříšení, ve spoustě domácností přežívají mnohem starší rituály. Tyto tradice jsou často živější než samotné bohoslužby.

Jedním z nejtypických symbolů českých Velikonoc je pomlázka. Kluci už od časného rána běhají s opletenými proutky od domu k domu, kde vyšlehají ženy a dívky. Údajně tím předávají mladistvou energii na celý rok, někde se proutky i zdobí barevnými stužkami. Tahle tradice, která má kořeny hluboko v pohanských obřadech jarní obnovy a plodnosti, vyvolává každý rok bouřlivé debaty, jestli má v současné společnosti stále místo. Ale pravda je, že většina rodin by si bez pomlázky Velikonoce prostě nedovedla představit.

Velikonoční pondělí však není jen o klučičích řádech. Kdo šlehá, dostává většinou výslužku — barevná vajíčka (kraslice), čokoládové figurky nebo panáka něčeho ostřejšího. Kraslice mají dlouhou tradici: dříve dcera musela vyrobit kraslic tolik, aby nedošly žádnému koledníkovi. Používaly se k tomu nejen barvy koupené v obchodě, ale hlavně přírodní suroviny, které mění vejce v malé umělecké dílo: cibulové slupky dávají oranžovohnědou, červené zelí modročernou.

Další sladkou tečkou bývá mazanec – nadýchané pečivo s rozinkami, někdy i kouskem mandličky uvnitř. Podle rodinného zvyku do něj maminky někdy schovávají i drobný peníz pro štěstí nebo fazoli. U některých rodin se dokonce drží tradice pečení beránka, symbolu Ježíše Krista, který nesmí na stole chybět hlavně v neděli při společném obědě.

Regionální kuriozity a novodobé proměny

Dodnes mají Velikonoce specifickou podobu v různých koutech republiky. Někde, třeba v okolí Hlinecka nebo na Valašsku, se setkáte s takzvanými červenými pondělími, kde dívky záměrně oblečou červené sukně a čekají na koledníky. Jinde, třeba ve Slezsku, hraje prim voda: holky lítají s vědrem a v úterý za odměnu chlapce polévají, což je prý symbol očisty a nového začátku.

Starobylý zvuk řehtačky, zvlášť na Zelený čtvrtek, připomíná dobu, kdy kostelní zvony "odlétly do Říma" a děti vyrážely do ulic s dřevěnými rachotícími nástroji. Chlapci obcházejí sousedy a za zpěvu vybírají dobroty i drobné mince.

Moderní Velikonoce se ale také mění. V posledních letech se u dětí rozšířil zvyk hledání vajíček, které "schovává velikonoční zajíček." Tenhle zvyk jsme přejali od Němců, ale v českých rodinách se ujal rychle. Malí kluci a holky ráno běhají po zahradě nebo bytě s košíkem a pátrají po barevných kraslicích, čokoládách nebo plyšových kuřátkách. Starším se zase nabízí v novinách nebo televizních reportážích „velikonoční survival“ — kde se koledování proměnilo ve sportovní výkon.

Nakonec je jasné, že Velikonoce zůstávají jednou z mála událostí, kdy ještě funguje opravdové sousedství. Lidé se scházejí, navštěvují široké příbuzenstvo, na vesnici otevírají vrata cizincům i známým a ještě u toho zažívají pořádný kus zábavy. Nejde jen o víru nebo pověry, ale hlavně o to, že mají důvod být pohromadě. Ať už slavíte v jakékoli podobě, české Velikonoce jsou hlavně o barevnosti, hravosti a společné radosti z přicházejícího jara.