ledna, 3 2025

Nový pohled na hrůzu ve filmu Nosferatu

Film *Nosferatu* je výjimečným projektem, který si klade za cíl vtáhnout diváky do temného světa gotického hororu s důrazem na psychologii a symboliku. Režisér Robert Eggers, známý pro svou schopnost přetvářet klasická díla na něco téměř magického, přináší svému publiku opět zcela originální zážitek.

*Nosferatu* je inspirován klasickým německým němým filmem z roku 1922, který kdysi definoval žánr hororu. Avšak Eggers nenabízí jen pouhou reinterpretaci, ale doslova vdechuje život do staré legendy a zároveň přináší novou perspektivu. Film se zdaleka nepodobá moderním výkladům upírů, jako jsou oblíbené série *Blade* nebo *Twilight*. Tyto zpotrované pohledy často zlehčují skutečně děsivé aspekty upírské existence ve prospěch akce a dospívajících lásek. Naopak Eggersovo dílo směřuje k jádru lidské psychologie a vyvolává otázky o tom, co v skrytu tušíme o zlu a stejné nejednoznačnosti uvnitř nás samotných.

Používání psychoanalytických prvků, zejména myšlenek Sigmunda Freuda a Ernesta Jonese, dodává příběhu hloubku. Nosferatu v Eggersově podání není jen příběhem o krvežíznivé příšeře, ale spíše zrcadlem odrážejícím temnější proudy lidské mysli a nevědomí. Hlavní postava Ellen, která je v jeho verzi ústřední postavou, není jen vystrašenou obětí. Je ikonou boje proti silám, kterým jsme nuceni čelit nejen ve světě hororu, ale také ve světě skutečném.

Ellen jako komplexní postava

Ellen je představena jako žena, která prožívá vnitřní bouři. Její sexualita, osamělost a putování do světa nadpřirozeného ji staví před otázky, které jsou na svou dobu hluboce provokativní. Tím, že Eggers přináší do popředí příběhu ženskou perspektivu, Nadto nejen odhaluje zranitelnosti, ale zároveň vrhá světlo na sílu a rozhodnost. Ellen postupně roste nejen jako postava, ale stává se komplexním nástrojem, pomocí něhož jsou tradiční příběhy ožíveny novou barvitostí.

Postava je jakýmsi průvodcem na cestě k uvědomění si skrytých úzkostí a strachů. Její cesta je udávána nejen sílami upírskými, ale také vlastní touhou uniknout ze světa, který ji svazuje nevyřčenými očekáváními. V Eggersově verzi je Ellen spíše hrdinkou, jež se nedívá jen na upíra jako na monstrum, ale dokáže v něm najít něco hlubšího.

Estetika ve filmu

Film se opírá o úžasnou vizuální a zvukovou estetiku, která podtrhuje samotnou esenci hrůzy. Kamera se doslova koupe v temnotě a každý obraz jako by žil svým vlastním životem. Hra se stíny, světlem a temnotou vytváří atmosféru, že divák cítí se, jako by byl vtažen do světa, který není pro člověka. Tažná síla obrazů není v rychlých šocích nebo v nenadálých úskocích, ale v pomalém, znepokojivém tempu, jež diváky pomalu obklopuje a znemožňuje jim odtrhnout se od dění na plátně.

Přidání metafizicky nabité atmosféry místo vypjatého adrenalinu je něco, co Eggers brilantně zvládá. Hudba, která odehrává významnou roli, dokáže vnést na plátno zneklidňující náměty, odloučení a fascinaci, kterou cítíme ke složitějším stránkám lidského bytí.

Témata patriarchátu a mužskosti

Ve filmu *Nosferatu* jsou mužské postavy vykresleny jako figurky omezené vlastními mechanizmy patriarchálního světa. Sám hrabě Orlok, jako reprezentant nevědomé bestiality, je obětí svého druhu uvnitř mužské rasy, která tak často přehlíží vlastní slabosti na úkor svých brutalit. Na rozdíl od nich Ellen symbolizuje vnitřní odpor proti těmto strukturám. Její zápas se světem nedefinovaného maskulinního očekávání představuje samotné jádro příběhu a činí z něj něco více než jen hrůzostrašné divadlo. Jde o sociální a genderovou kritiku, která si žádá pozornost i v dnešní době.

*Nosferatu* slouží jako důkaz o tom, že hororový žánr může sloužit jako platforma pro mnohem složitější dialogy. Eggers tak divákům nenabízí jen hrůzu, ale především zamyšlení. Skutečný horor tkví v poznání, že teror přichází nejen zvnějšku, ale i zevnitř našich myslí a společenských struktur, které jsme sami vymysleli.

Kinematografické mistrovství a výkon herců

Výkon Lily-Rose Depp v roli Ellen přináší nadšení a intenzitu, kterou tak málokdy spatříme. Její ztvárnění postavy je působivé, a to jak v klidných, vizuálně bohatých momentech, tak ve scénách, kde společně s postavou zvedá prapor proti síle zastrašování a temnoty. Deppová oplývá charismatem a dokáže jej přenést na plátno tak, že toto kouzlo strhne každého, kdo se dívá.

Robert Eggers, tvůrce s unikátní uměleckou vizí, tvoří díla, která dokáží být přímo esencí filmového umění. Jeho *Nosferatu* zůstává věrný původní atmosféře, ale nebojí se moderních vpádů do psychologického hloubání a symbolické cesty. Eggers dokazuje, co je možné dosáhnout, když se filmový jazyk stane nástrojem nejen pro pouhou zábavu, ale i pro kritiku a vhled do lidské podstaty.

Když se mluví o filmech, které skutečně zasáhnou naší osobní strunu a donutí nás uvažovat o věcech nám skrytých, *Nosferatu* od Roberta Eggerse tuto schopnost rozhodně má. Je to mistrovské dílo, které si v současném proudu hororu najde své právoplatné místo jako něco, co není determinováno pouhou touhou šokovat, ale hlubokým zkoumáním lidského světa, strachů a příběhů, které si stále dokola vyprávíme.