Jaroslav Brabec a jeho portréty českých umělců

Jak zachytit atmosféru v ateliéru slavného malíře, ticho v knihovně básníka nebo zamyšlení sochaře nad surovým kamenem? Jaroslav Brabec to dokáže už téměř půl století. Není to jen kouzlo okamžiku, ale schopnost být v pravou chvíli na tom správném místě a citlivě reagovat na to, co se právě děje. Zkušený kameraman, režisér i scenárista využívá instinkt, který nacvičil ve filmu a dokumentaristice, a aplikuje jej do světa fotografie. Tam, kde by jiní cvakli deset snímků a čekali, který z nich se povede, Brabec aktivně „loví“ moment, který vystihuje podstatu člověka i jeho tvorby.

Když procházíte jeho rozsáhlým archivem, nejde jen o známé tváře — Brabec často fotí umělce v jejich nejpřirozenějším prostředí, ať už to je malířská dílna, divadelní zkušebna nebo prostorný byt plný knih a papírů. Zachycuje třídění nápadů, intimní chvíle soustředění, improvizaci, někdy i vzájemné debaty a drobné radosti, které tvoří každodenní život těch, jejichž dílo často obdivujeme z velké vzdálenosti.

Výstava Deus Artis – Umělci očima umělce

Výběr z této práce se letos představil veřejnosti v rámci výstavy Deus Artis – Umělci očima umělce. Tato událost nebyla jen souborem portrétů známých i méně známých osobností české kultury, ale i vizuální studií toho, jak vypadá kreativita zblízka. Návštěvníci „nahlédli“ přímo pod ruce tvůrcům — a často si z vystavených snímků odnesli i docela osobní zážitek. Fotografie tu nejsou pasivním záznamem čehosi „hotového“, ale svědectvím, ve kterém žije energie dialogu a tvoření.

Brabec dlouhodobě spolupracuje s předními výtvarníky, spisovateli, sochaři i dalšími tvůrci. A především díky privilegovanému postavení — je respektovanou součástí umělecké komunity — má často přístup k unikátním okamžikům, ke kterým by se běžný divák nikdy nedostal. Ve fotosériích kombinuje dramatickou práci se světlem z filmového prostředí a dokumentární cit, který mu umožňuje správně načasovat každou scénu.

Jeho snímky nejsou pouhými portréty; jsou součástí dlouhodobého dialogu mezi autorem a objektem. Není výjimkou, že tvůrci směřují svůj pohled přímo do objektivu, jindy se však nechávají zachytit zcela nepozorovaně, jakoby byli sami při tvorbě. Brabec tak buduje autentický vizuální archiv české kultury, který je stejně dynamický a rozmanitý jako jeho filmová kariéra. Výstava i fotografie dávají nahlédnout do zákulisí, kde se umění teprve rodí — a kde je stále co objevovat.