Když Jana Bernášková, herečka a autorka známá z hitové série ZOO, otevřeně hovoří o svém soukromém životě, nešetří detaily. Nedávno přiznala, že její vztah s Davidem Drábkem, režisérem a otcem její 18leté dcery Justýny Drábkovou, byl někdy napjatý až k bodu zlomu. „Mnohokrát to bylo na ostří nože,“ připomíná herečka, která se narodila 21. února 1981 ve Krnově. Dnes však tento pár funguje jako příklad toho, jak může být spolurodičovství úspěšné, pokud obě strany umí odpustit.

Zní to možná paradoxně, ale právě ta největší napětí pomohla Bernáškové i Drábkovi najít cestu k přátelství. Nešlo o klasický toxický vztah plný násilí – naopak. Šlo o dvě silné osobnosti, které si po rozchodu musely vyjasnit pravidla hry. A to není vždycky snadné. „Každý jsme chtěli jinak pravidla porozchodového života, to je jasné, ale je opravdu dobré odpouštět. Odpustit tomu druhému, odpustit sobě,“ říká Bernášková. Je to přesně ten moment, kdy lidé buď rezignují, nebo rostou.

Neobvyklý systém spolurodičovství

Co je na jejich situaci fascinující, je způsob, jakým řešili bytostnou potřebu prostoru. Místo tradičního střídání víkendů u jednoho z rodičů zvolili cestu, která zní pro mnohé neuvěřitelně liberálně. Bernášková s dcerou bydlely v bytě, zatímco Drábek pobýval v hotelu. Společně pak vyráželi na výlety, což umožňovalo všem třem sdílet zážitky bez tlaku každodenní domácnosti.

„Někdy to bylo tak, že už jsem si potřebovala od dcery odpočinout, už to bylo náročné, tak byla jen s tatínkem a já jsem si užila sama, pak zase naopak, takže to bylo takové strašně harmonické,“ popisuje herečka. Tento přístup ukazuje, že péče o dítě nemusí znamenat úplné vyčerpání rodiče. Naopak, když má každý svůj čas pro sebe, vracejí se do role rodiče svěží a trpělivější. Nedávná společná dovolená v New Yorku, kterou absolvovali všichni tři, je důkazem, že toto uspořádání funguje i v dospělosti dětí.

Rozvod s Rudolfem Merknertem a stabilizace dětí

Bernášková však nezůstává jen u vztahu s Drábkem. V minulosti byla provdána za herce Rudolfa Merknerta, se kterým má 12letého syna Tedíka. Pár oznámil rozchod na podzim a následně šli do oficiálního rozvodu, který dlouho tajili. I zde se objevuje inovativní prvek, který může inspirovat mnoho rodin.

Místo toho, aby děti chodily mezi dvěma různými domácnostmi, zůstávají děti na jednom místě. Rodiče se stáčejí kolem nich. „Děti zůstávají ve stejném domě a rodiče rotují,“ vysvětluje situace. Pro Justýnu i Tedíka tak znamená stabilita prostředí, ve kterém vyrůstají, zatímco oni dva musí řešit logistiku svého pobytu. Je to obrácený model, který klade větší důraz na pohodlí dětí než na ego rodičů.

Hranice s dospívající dcerou

Vztah s osmnáctiletou Justýnou je pro Bernáškovou další oblast, kde hledá rovnováhu. Na jedné straně chce být přítelkyní, na druhé straně musí udržet autoritu matky. „Snažila jsem se mít ten vztah zároveň přátelský, ale pořád jsem udržovala ty hrozně důležité hranice, že já jsem ten rodič a že nejsme kamarádky,“ konstatuje. Je to tenký led, zejména když je dcera již dospělá a začíná tvořit vlastní názory.

Bernášková přiznává, že udržovat tyto hranice není jednoduché. Často dochází k náročným chvilkám, ale otevřenost a láska pomáhají překlenout neshody. „Vedeme jakoby otevřený láskyplný vztah, ale já jsem ta máma,“ dodává. Je to lekce pro všechny rodiče teenagerů: přátelství je krásné, ale jasná pravidla jsou nezbytná.

Resilience a pohled do budoucna

Co všechno propojuje tyto příběhy? Schopnost adaptace. Bernášková zdůrazňuje důležitost psychické odolnosti. „Odprostit se od toho stresu a rychle si uvědomit, co všechno funguje v tom světě nebo v mém světě,“ říká. Je to filtrace reality – zaměřit se na to, co je zdravé (onemocnění dětí, vlastní zdraví), a ignorovat to, co se hroutí. "Držet se toho, co funguje a vždycky si říct, že jsem všechno zvládla a znovu to zvládnu," shrnuje své motto.

Tento přístup není jen o optimizmu, ale o praktickém managementu krize. Ať už jde o rozpad vztahu s partnerem nebo změny v dynamice s dospívajícím dítětem, klíčem je přijmout realitu a najít v ní oporu. Bernášková tím ukazuje, že i za cenu osobních kompromisů lze vytvořit fungující rodinný ekosystém.